Mikuláš Mařík
Herec
Pozoruj! Tu dlí Miky. Čím vším on byl i nebyl?
Začínal, co vím, jako nějaký měšťan, nebo něco podobného, ještě v renesanci. Ale brzy vzplál co oheň, či jako sám čas pohlížel na osudy nicotných. Pak se zamiloval, jak se to stává, nejdříve hluboce a opravdově, poté žertovně a s dospělým již nadhledem – v srdci lásku, v mozku vtip; pak z jakési tajemné příčiny spíše zvířeti se přiblížil, proměněn v netvora vtipem svým sloužil jen nenávisti.
Možná aby se z toho vzpamatoval, šel si filozofovat někam na nějaký hrad na severu, než zemřel, a pak vykonal ještě mnohem víc a co ještě dalšího, ani nevím. Chvíli šašek, chvíli rytíř, chvíli dobrák, chvíli hovado. Na věku nezáleží, veliký duch je nekonečný tajfun metamorfózy.
Však hleď, od obzoru ožíhaná jasným sluncem tepe zemi postava. Již blíž - on blíží se snad k domovu? Je to on, ten mých představ šampion? Bože, je to vůbec on?
Krok sebevědomý, ač potácivý, pohled vodnatý, v tváři výraz stále bodrý, ovšem jaksi ztuhlý, podobný narozeninovému dortu, který včera kdosi nedojedl.
V hospodě byl, filuta jeden! Špital si o Shakespearovi.
